Johanka z Arku byla zaživa upálena 30. května 1431 v Rouenu, v Normandii. Údajné Johančiny ostatky byly nalezeny v roce 1867 na půdě jedné pařížské lékárny. Na malé skleněné nádobě byl nápis: „Restes trouvés sous le bucher de Jeanne d’Arc, Pucelle d’Orléans’“ (Ostatky, nalezené pod hranicí Johanky z Arku, Panny Orléanské). Církev tyto ostatky uznala za pravé. Nádoba byla uložena v museu v Chinonu (město, do kterého se Johanka vydala za dauphinem, v roce 1429).
V roce 2006 získal Philippe Charlier, francouzský soudní expert z Raymond Poincaré Hospital v Garches, povolení k provedení výzkumu. Charlier, a jeho tým, neměli příliš materiálu ke zkoumání. Ostatky obsahovaly lidské žebro 10 cm dlouhé, pokryté načernalým povlakem živočišného původu, fragment lidské obratle, pokrytý stejným načernalým povlakem, část stehenní kosti kočky, též potažené povlakem, kus textilního odpadu hnědé barvy 10 cm dlouhé a tři kusy dřevěného uhlí v délce 1,5 až 2 cm.
Vědci použili několik různých technik: antropologické a zoologické metody, analýzy DNA, mikroskopie (např. binokulární zvětšovací čočky, optické a skenování elektronovým mikroskopem (SEM), elementární analýza a uhlíkové datování byly prováděny pro každý vzorek: PAS (Periodic Acid Schiff), Gram, toluidinová modř a HES (haematoxylin, eosin, šafrán).
Byli zapojeni dokonce dva „profesionální čichači“. Sylvaine Delacourte z parfumerie Guerlain, a Jean-Michel Duriez z parfumerie Jean Patou. Ti ve vzorcích rozpoznali vůni po vanilce a „spálené omítce“. Přítomnost vanilinu je však charakteristická pro rozkládající se tělo, ne pro tělo spálené.
Mikroskopické a chemické analýzy černé kůry na žebru a kočičí stehenní kosti ukázaly, že nejsou ve skutečnosti spálené, ale byly impregnovány rostlinnými a minerálními oleji, jsou beze stop svalu, kůže, tuku nebo vlasů. Radiokarbonová analýza ukázala, že všechny kosterní ostatky pocházejí z doby mezi třetím a šestým stoletím před našim letopočtem. Lněná látka nesla charakteristiky tkanin, do nichž se zavinovaly egyptské mumie. A bylo v ní značné množství pylu z borovic, druhu, který nerostl v Normandii, v době Johančiny smrti. Zato se jeho pryskyřice používala při egyptském typu balzamování.
Laboratorní rozbory prokázaly podobnost egyptským mumiím. Mumie se do Evropy ve středověku dovážely pro výrobu léků. A ostatně, v Egyptě se spolu s mumifikovanými lidmi pohřbívaly i kočky.
Výzkumný tým došel k závěru, že kompletní a multidisciplinární analýzy vzorků, obsažených ve skleněné láhvi ze Chinonu (prezentované jako „relikvie Johanky z Arku“) se ukázaly, jako neautentické. Nejsou v souladu se spálenými pozůstatky lidských (nebo zvířecích) kostí. Mikroskopické a chemické složení načernalého povlaku bylo srovnatelné s produkty podrobenými balzamování. Jako ty, které používali staří Egypťané. Výsledky byly dále potvrzeny metodou uhlíkového datování.
Nádoba, s údajnými ostatky Johanky z Arku, se ukázala jako podvrh (pokud by se pod hranicí našly nějaké neshořelé části lidského těla, bylo by to srdce a střeva, díky velkému obsahu vody. Tak se také stalo, i Johanka byla zapálena dvakrát nebo dokonce třikrát. Co přece jen neshořelo, bylo katem vhozeno do Seiny).
Jaký mělo význam, vytvořit falešné ostatky francouzské středověké hrdinky? Doba nálezu ostatků se protkává s obdobím „znovuobjevení“ Johanky z Arku, po staletích, kdy byla zapomenuta, jako součást temného období středověku. Nyní se z ní stávala legenda a národní symbol.