Zajímavosti o Johance z Arku a její době

Matka Karla VII. Isabela Bavorská tzv. Královna Venuše. V mládí hezká žena, později se stala groteskně otylou. Pohybovala se pomocí vozíku vyrobeného speciálně pro její rozměry (porodila 12 dětí!). Cestovala ve zvukotěsném voze a měla panický strach z bouřek. Roku 1402 opustila svého pomateného manžela, francouzského krále Karla VI. (Otce Karla VII. ) Jejími milenci byli Karlův bratr Ludvík, vévoda Orléanský a zřejmě i Bedford, regent Francie. V roce 1420 byla podepsaná Smlouva v Troyes, ve které Isabela prohlásila svého syna Karla VII. za levobočka a tím ho vlastně i vydědila. Otcem Karla VII. měl být prý její tehdejší milenec Ludvík, vévoda Orléanský. Toto ovšem nikdy nebylo potvrzeno. Proto bylo tak důležité, že Johanka řekla Karlovi při audienci v Chinonu, že „on je pravým synem krále.“ Věděla to proto, že jí to řekly její hlasy.

Smlouva v Troyes byla podepsána roku 1420. Stálo v ní zhruba toto: Tehdejší král Francie Karel VI. (Šílený) se zavázal, že si jeho dcera vezme za manžela anglického krále Jindřicha a až se jim narodí potomek, bude zároveň král Anglie i Francie. A že králem Francie nebude syn tehdejšího krále Karla VI. Šíleného Karel VII. , i když on na to měl právo. Právo krve a ještě fakt, že byl Francouz. 

O nezdravém rozumu krále Karla VI. svědčí i to, že při jedné vyjížďce zastřelil lukem několik členů své vlastní družiny. Jednou byl prý viděn jak pobíhá po zahradě, rozbíjí nádobí a nábytek a vyje přitom jako vlk. Také rozkázal doktorům, kteří mu chtěli pomoct, aby se k němu nepřibližovali ani na krok, protože je ze skla a mohl by se rozbít.

Janino dětství a dospívání

Johančina rodná vesnice Domremy se nachází na hranicích kraje Barrois a lotrinské provincie. Dnes nese ves název Domremy-la-Pucelle. La Pucelle znamená Panna. Jehanne la Pucelle – Panna Jana.

Janin kmotr – Jean Moreau, rolník z vesnice Greux. Jana byla pokřtěna v kostele svatého Remigia. Její dvě nejlepší přítelkyně se jmenovaly Mengette a Hauviette.

V roce 1428 se obyvatelé Domremy museli uchýlit i s obyvateli obce Greux do nejbližšího opevněného města Neufchateau. Mocná pevnost Vaucouleurs byla obléhána místodržitelem kraje Champagne Antonínem z Vergy.

Johance sehnali dokonce i nápadníka. Její otec si myslel, že když jí donutí se vdát, tak že už nebude myslet na „nesmysly“, že k ní mluví Bůh a usadí se k normálnímu životu. Ona ho však odmítla. Proto byla předvolána k soudu v Toulu.

Počátky Janiny cesty

Cesta z Vaucouleurs do Chinonu trvala 11 dní. Zastávky byly ve městech Auxerre; Sainte-Catherine-de-Fierbois zde Johanka nadiktovala první dopis adresovaný dauphinovi Karlovi do Chinonu. Ze zdejšího kostela svaté Kateřiny si později nechala přinést svůj slavný křižácký meč. Který údajně patřil samotné Kateřině Alexandrijské. Byl nalezen v hlíně za oltářem, jak Johanka předpověděla.

Z Chinonu byla poslána do Poitiers, kde byla přezkoušena. Církevní proces trval tři týdny a měl za úkol prověřit Johančiny pohnutky. Zda není čarodějnice nebo třeba špiónka. Najali dokonce ženy, které ji měly pozorovat při běžných věcech, jak se chová když je sama atd. Johanka byla ubytována v domě advokáta Jeana Rabateaua (březen 1429). Proběhla i zkouška panenství. Prováděly jí Jeanne d’Peruilly, paní z Gaucourtu, Jeanne d’Mortemer a paní z Treves.

Začátky vojenské kariéry

Po prozkoumání v Poitiers už nic nebránilo její cestě do Orléansu. Karel jí dal s sebou na cestu jako doprovod 2 pážata Ludvíka z Coutes a Rajmunda; 2 heroldy a posly Guyenne a Ambleville. Předtím, než dorazila do Orléansu zastavila se ještě v Tours. Tam byla vyzbrojena a odtud poslala pro svůj meč do Sainte Catherine.

Herold, který byl poslán s dopisem pro Angličany – Guyenne – vyrazil z Poitiers ve čtvrtek 5. května. Angličané ho proti všem tehdejším pravidlům zajali.

Armáda byla soustředěna v Blois koncem dubna.

V roce 1985 bylo v Centru Jany z Arku soustředěno již přes 13.000 dokumentů a v jeho knihovně se nacházelo přes 10.000 svazků.

Šarvátka u opevnění pevnosti Saint-Loup. Opevnění postavené Angličany na řece Loiře. Dobyta byla v pozdním odpoledni ve středu 4. května. Bylo to Johančino první vítězství.

V sobotu 7. května útočili na Tourelles. Při této akci byla Johanka zasažena šípem do ramene. Na ránu jí přiložili olivový olej a slaninu a Johanka se vrátila do boje. Útok trval od rána až do 8 hodin večer.

„Váš počestný lid v Orléansu stihla, zdá se, že z vůle Boží, těžká porážka, kterou podle mého názoru zavinila pověra a slepý strach, který našemu lidu s použitím zaříkávadel a kouzel vnukla žákyně a přívrženkyně ďábla, zvaná Panna…“ Z dopisu vévody z Bedfordu anglickému králi roku 1429.

Podrobné vyprávění o Janině setkání s dauphinem Karlem v Loches najdeme i v soudobé německé kronice, kterou sepsal pokladník císaře Zikmunda jménem Ebarhard d’Windecken.

8. května řekla Jana dauphinovi: „Vznešený dauphine, nedržte už tak dlouhou radu, ale pojeďte co možná nejdříve do Remeše, abyste získal důstojnou korunu.“

Před vjezdem do Remeše ještě „vyčistili“ kraje směrem na Beaugency a Jargeau. Velel Alencon. Angličanům velel Falstaff.

První francouzský útok je veden proti Jargeau. 10. června bylo dobyto. Francii přišla nečekaná podpora od Artura z Richemontu. Alencon mu účast chtěl zakázat, anebo se stáhnout sám. Johanka ho však přesvědčila aby zůstal. Byl tomu přítomen i kronikář Vilém Gruel.

Když Johanka dorazila do města Saint-Phal (22 km od Troyes) poslala dopis, ve kterém nabádala francouzský lid, aby přišel podpořit svého krále ke korunovaci do Remeše.

Obyvatelé města Troyes však nechtěli Janinu armádu pustit do města. Jana tedy dala rozkazy aby zaházeli příkopy otepmi a seřadila své lidi, jako do útoku. Obyvatelé Troyes dostali strach z boje (vzpomněli si na Orléans) a tak začali rychle s vyjednáváním. Prostřednictvím biskupa Jeana Léguisé. Den nato už Karel s Janou vjeli do města Troyes.

Město Chalons 14. července. V okamžiku, kdy se dostavil královský herold jménem Jean d’Monthéliard, vrátil chalonský biskup Karlu VII. klíče od města.

V Chalons a cestou do Remeše se Jana setkala se svými známými z Domremy. Mezi nimi i její kmotr Jean Moreau.

Korunovace Karla VII.

Večer 16. července Karel slavnostně vstoupil do města Remeše. Obyvatelé Remeše volali: „Buď vítán!“ 17. července proběhla slavnostní korunovace v katedrále. Vévoda z Bedfordu reagoval na Karlovu korunovaci dopisem. „Svádíte a klamete nevědomý lid a dosahujete toho jenom tak, že používáte služeb pověrčivých a zavrženíhodných osob, jako jakési prostopášné, vykřičené a odpadlické ženské, která vězí v mužském oděvu.“ Dal mu tak jasně najevo, že jeho královský titul neuznává a že jediným králem Francie je anglický panovník Jindřich VI. Jana poslala dopis burgundskému vévodovi Filipu Dobrému, aby přišel na korunovaci. Žádala ho aby s Karlem uzavřel mír a aby si odpustili. Karel ovšem téhož dne tajně podepsal s vyslanci vévody Filipa dohodu o příměří, které mělo trvat… 14 dní! Výměnou mu vévoda slíbil Paříž. Filipovi však šlo pouze o čas. Mezitím se v Calais vylodilo vojsko 3.500 jezdců a lučištníků a vydalo se na Paříž.

21. srpna 1429 Karel VII. dal rozpustit onu velkolepou armádu, která se účastnila jeho korunovace. Alencon navrhoval, že se s Janou vydá k Normandii. Král to odmítl. Chtěl se za každou cenu smířit s Filipem Dobrým. Fipil to věděl, byl nyní v situaci, kdy si mohl diktovat podmínky. Žádal od Karla území v povodí řeky Oise a kraj Compiegne.

Pokračování vojenských tažení

Jana asi 3 týdny pobývala v Bourges. La Tremoille ji poslal proti Perrinetovi Gressartovi, který se objevil v La Charite-sur-Loire. Jana obléhala město Saint Pierre-Le-Moutié. To bylo v listopadu 1429. Potom táhla na La Charité-sur-Loire ale neuspěla. Král jí neposlal peníze na jídlo a potřeby vojáků. Se zbytky svého minivojska dorazila do Jargeau, kde jí Karel povýšil do šlechtického stavu společně s celou její rodinou. Konala se slavnost na zámku v Meungu. Titul byl dědičný po linii mužské ale i ženské.

V zimě 1429-1430 Jana trávila čas na zámku Sully-sur-Loire, který patřil rodině La Tremoille. 19. ledna byla pozvána do Orléansu na hostinu pořádanou městskou radou, ku příležitosti ročního výročí osvobození města. Přítomen byl i její bratr Pierre.

8. ledna 1430 se Filip Dobrý oženil s Isabelou Portugalskou. Filip dostal od vévody z Bedfordu titul vrchního správce anglického krále pro království francouzské. Zároveň mu předal hrabství Champagne a Brie. Filip poslal do Champagne maršála z Toulongeonu s žádostí, aby mu byla neodkladně vydána města Oise, Roye, Montdidier a Compiegne. Karel naléhavě žádá o mírovou konferenci, jedná se o ní, ale nikdy není svolána.

Od Paříže přicházejí stále častěji špatné zprávy. Angličané čím dál tím častěji úspěšně odrážejí francouzské ataky. Dokonce panují obavy, že by Angličané mohli znovu dobýt Remeš. 16. března 1430 proto Jana píše dopis: „Milovaní přátelé, nesmírně toužím Vás znovu spatřit. Já, Panna Jana, jsem obdržela Vaše dopisy, v nichž píšete o svých obavách z možného obležení. Chci Vás ubezpečit, že tento osud vás nepostihne, pokud se mi podaří narazit na protivníka, a pokud se k Vám nedostanu včas a nepřítel přijde, zavřete brány a chovejte v sobě jistotu, že se dostavím velmi brzy. Jestliže je najdu, kterak Vás obléhají, donutím je dát se na ústup tak rychle, že nebudou ani vědět, čí jsou a připadné obléhání rychle skončí. Prozatím nebudu psáti více, neboť vím, že jste dobří a věrní lidé. Modlím se k Bohu, aby Vás ochraňoval. Pověděla bych Vám několik novinek, které by Vás potěšily, avšak bojím se, že by dopis mohl padnout do nepřátelských rukou, takže by novinky zvěděli oni, a ne Vy.“

Anglické posádky jsou díky povstání obyvatel vyhnány z Melunu a ze Saint-Denis. V Paříži je odhaleno spiknutí – šest spiklenců bylo pověšeno na veřejném místě v Halles a 150 jich bylo zatčeno.

6. května 1430 – král se smířil s prohrou a uznal svůj omyl. Posílá dopis napsaný jeho kancléřem Regnaultem ze Chartres. Říká v něm, že ho Filip Burgundký „obelstil a oklamal příměřími či jinak„ ve chvíli, kdy se řečený „s jistými mocnostmi pustil do války proti nám a našim zemím a věrným poddaným.“

Jana hned začala jednat. Už asi před 2 měsíci téměř tajně opustila zámek Sully s družinou asi 200 Piemonťanů pod vedením vůdce potulných žoldnéřských rot Bartoloměje Baretty. Spolu s ní i její bratr Pierre a Jean d’Aulon . Jela přes Melun, pak do Lagny. 24. dubna je Jana v Senlis; 14. května v Compiegne. Místodržitel Compiegne Vilém d’Flavy odmítl otevřít brány Filipovi a ten začal s obléháním města. 16. května dobyl pevnost Choisy-au-Bac pak poslal své síly k Margny a Clairoix posílit obléhání. Jana se cestou přes Aisne směrem na Soissons pokusila napadnout burgundské voje z boku. Vstup do města jí byl odmítnut.

Janino zajetí

Jana prošla se svým malým vojskem Crepy-en-Valois a v časnou ranní hodinu dorazila do Compiegne. Připravila se na dobývání pevnosti Margny. Burgunďané byli v Clairoix a vyhlásili poplach a uvědomily oddíly v sousedních lokalitách Venette a Coudun, kam právě dorazil vévoda burgundský osobně. V tuto dobu je Jana zajata Burgunďany. Zradil jí obránce města Vilém d’Flavy, když nechal předčasně zavřít hradební bránu a Jana zůstala odříznuta. Jeden lučištník, patřící k družině Bastarda z Wendonne, ji srazil z koně. Téhož dne přispěchal do Coudunu i vévoda burgundský a šel se podívat do míst, kde drželi Janu. Jana z Arku byla zajata 23. května 1430.

Hned 26. května psala Filipovi pařížská univerzita. Žádala o vydání Jany, a to co nejdříve, aby jí mohli soudit z několika zločinů zavánějících herezí. Jana byla hned po svém zatčení zavřena v pevnosti Clairoix. Nejpozději 26. května byla převezena do zámku Beaulieu-les-Fontaines, který patřil Janu Lucemburskému. Zároveň s ní byli přemístěni i Jean d’Aulon a její bratr Pierre, kteří se stali také vězni.

Isabela Portugalská (manželka Filipa) prosila aby směla Janu vidět. Setkání se uskutečnilo v biskupském paláci v Noyonu. Isabela se také přimluvila, aby Janu převezli na pohodlnější zámek Beaurevoir. Ten patřil Janu Lucemburskému. Sídlila na něm i jeho manželka Jeanne d’Bethure; jeho teta Jana Lucemburská a Jeanne d’Bar – dcera Jeanne d’Bethune z prvního manželství.

Jana se pokusila o útěk, a tak jí raději převezli na bezpečnější Beaurevoir. Bylo to někdy v první polovině června 1430. Na tomto zámku měla strávit 4 měsíce. Jana Lucemburská musela Beaurevoir koncem srpna opustit. Každý rok se vydávala k hrobu svého bratra, svatého kardinála Pierra Lucemburského, jeho hrob je uctíván v Avignonu. 10. září sepsala svou závěť a o týden později zemřela.

Když byla Jana vězněna Burgunďany v pevnosti Beaurevoir, chovali se k ní ještě celkem dobře. Měla volnost pohybu po pevnostním nádvoří i dobré jídlo. Při jedné z procházek Jana v nestřeženém okamžiku vyběhla na věž a vrhla se dolů z výšky 25 metrů. Její let zbrzdily stromy a keře i šikmý sráz, po kterém se jen sklouzla. Utrpěla jen několik šrámů a slabý otřes mozku.

24. října skončilo obléhání Compiegne a Burgunďané se stáhli do Noyonu. O čtyři dny později se okolní obce vzdaly Francouzům. Město Compiegne bylo osvobozeno. Jana se mezitím podruhé pokusila o útěk. Svázala si prostěradla, ta se však rozvázala a Jana utrpěla při pádu do příkopu vážný úraz. „Byla jsem po tom skoku tak zraněná, že jsem nemohla ani jíst, ani pít.“

Janiným nejstrašnějším protivníkem, na život a na smrt, se stal biskup Pierre Cauchon. Bývalý rektor pařížské univerzity, který se z milosti burgundského vévody stal biskupem v Beauvais. V době Janina věznění pobýval v Calais u vévody z Bedfordu. V červnu poslal Filipu Dobrému a Janu Lucemburskému listy týkající se vězněné; nabízí za Janu 6.000 liber a celková výše by mohla jít až do 10.000 – výkupné za krále. Lionel z Wandonne, který Janu zajal, by dostal 300 liber.

7. července se Cauchon vydal do Compiegne. Zde měl rozhovor s Janem Lucemburským a pak i s vévodou burgundským. Později dostal od pokladníka Normandie pro anglického okupanta Pierra Surreaua 765 liber tourských za 153 dny, „kdy se věnoval službě králi, našemu pánu… ve věci Jany, řečené Panny.“

V díle Válečný vězeň jménem Jana z Arku od Pierra Rocolla se dočteme, že 6. prosince byla Jana v Arrasu, kde Janu Lucemburskému Pierre Surreau předal 10.000 tourských liber výkupného za vězeňkyni.

Pařížská univerzita 21. listopadu poslala dopis Pierru Cauchonovi: „S nesmírným údivem vidíme, jak se vydání té ženy, lidově nazývané Panny, tak dlouho odkládá na újmu víry a církevní jurisdikce.“

Z Arrasu jela Jana do Crotoy, byla to její poslední cesta na koni. Cesta vedla přes zámek Lucheux a kolem opatství Saint-Riquier na zámek Drugy.

Soudní proces

Cauchon se nechal vévodou z Bedfordu jmenovat Janiným soudcem a zároveň viceinkvizitorem Francie. Beauvais bylo navráceno francouzskému králi. V jedné listině se Cauchon zavazuje Bedfordovi, že pokud nebude Jana odsouzena inkvizicí, bude vydána Angličanům na milost a nemilost. Takže smrti stejně neunikne!

Místo soudu bylo město Rouen, kde byli Angličané od roku 1418. Jana byla na loďce dopravena do Saint-Valery-sur-Somme a pak do Rouenu přes Arques a Bosc-le-Hard. Eskorta dorazila k zámku Bouvreuil ale nevstoupili tam. To se událo před hodem Božím Vánočním roku 1430.

Cauchon nechal už před Janiným příjezdem do Rouenu poslat do kraje Barrois agenta, aby toho o Janě zjistil co nejvíc. O jejím dětství, rodině, vztazích s lidmi atd. Výsledkem byl však hluboce zklamán. Vyslaný agent k sobě v Chaumontu přibral notáře Mikuláše Baillyho a klerika Gerarda Patita. Postupně navštívil Domremy, Vaucouleurs a Toul aniž by o Janě zjistil něco špatného, co by se proti ní dalo použít v procesu.

Proti Janě nebylo jediného článku obžaloby. Tu mínili stavět pouze na odpovědích obviněné a odsoudit jí za herezi, na základě jejích vlastním slov.

Termíny výslechů:
1.	středa	21. února 1431
2.	čtvrtek	22. února 1431
3.	sobota	24. února 1431
4.	úterý	27. února 1431
5.	čtvrtek	1. března 1431
6.	sobota	3. března 1431
7.	sobota	17. března 1431
8.	neděle	25. března 1431
9.	sobota	31. března 1431
atd.

Jana je v anglickém vězení střežena anglickými vojáky místo toho, aby byla v církevním vězení střežena ženami, jak náleželo. Vrcholem pokrytectví je dopis anglického krále, který jeho jménem napsal Bedford neboť Jindřichovi VI. bylo teprve devět let. „Je naším úmyslem znovu získat a převzít do našeho vlastnictví řečenou Janu, pokud by se stalo, že by nebyla přistižena ani usvědčena z kacířství.“

Výslechy se konaly dvakrát až třikrát do týdne. Soudní zřízenec Jean Massieu vždy přišel pro Janu do vězení. Byly jí sundány okovy a vydala se s ním do jedné ze zámeckých komnat, kde byli dva soudci (viceinkvizitor Jean Lemaetre musel být několikrát vyzván, aby se dostavil, a u všech výslechů stejně nebyl) a přísedící. Obvykle jich bylo asi čtyřicet. Vyslýchali ji například Jean Beauper a Jean d’La Fontaine. Vše zaznamenávali notáři. Notář Vilém Manchon vypovídal i při pozdějším rehabilitačním procesu: „Při procesu na Janu naráželi mnoha různými otázkami a téměř každý den se konaly výslechy, ráno trvaly kolem tří nebo čtyř hodin a někdy to, co Jana řekla, podrobovali obtížným a záludným otázkám, a to ji pak vyslýchali znovu po obědě, dvě nebo tři hodiny.„ Zpočátku prý: „Byl velký zmatek (…) v kapli zámku v Rouenu, a když Jana hovořila o svých zjeveních, bylo téměř každé její slovo přerušeno, protože tam byli jistí zapisovatelé anglického krále, dva nebo tři, kteří zapisovali Janina slova a výpovědi tak, jak sami chtěli, opomíjejíce její omluvy a všechno, co mohlo být řečeno na její obhajobu. Vznesl jsem tedy stížnost a řekl, že se už neujmu úkolu zapisovat tento proces, pokud nebude zaveden jiný pořádek. Kvůli tomu bylo druhého dne změněno místo a sešli jsme se v zámecké věži, poblíž velkého dvora. A byli tam dva Angličané, kteří hlídali dveře.“

O nečistotě procesu svědčí i to, že poslali jistého Mikuláše Loiseleura, který předstíral, že je z jejího kraje a že je na její straně. To, co mu Jana řekla, pak on zase předával notářům a soudcům. Od soboty 10. března se výslechy někdy konaly přímo v Janině vězení. Jana nikdy neměla advokáta, což naprosto protiřečilo pravidlům inkvizičních procesů. „Často jeden výslech náhle přecházel v jiný změnou způsobu vyslýchání. A přes tuto změnu odpovídala rozumně a měla velmi dobrou paměť. Neboť velmi často říkala: ‚Odpověděla jsem vám na to jindy‘, nebo ‚Odvolávám se v tom na klerika…'“ Z vyprávění Pierra Darona se můžeme dozvědět, že: „Od některých lidí jsem slyšel, že při tom procesu Jana všechny udivila svými odpověďmi a že měla obdivuhodnou paměť. Neboť jednou, když se jí při výslechu ptali na otázku, kterou jí už položili při jiném výslechu o týden dříve, odpověděla: ‚Byla jsem vyslýchána toho a toho dne…‘ A když jí jeden z notářů řekl, že neodpověděla, někteří z přítomných řekli, že Jana říká pravdu. Byla přečtena odpověď z onoho dne a zjistilo se, že Jana to řekla správně. Velmi se tím bavila a řekla Boisguillaumovi (dotyčnému klerikovi), že jestli se ještě jednou zmýlí, vytahá ho za uši…“ Lékař Jean Tiphaine, který ji měl prohlédnout, prohlásil: „Odpovídala velmi rozumně a moudře, s velkou odvahou.“

Po vyšetřování v pravém slova smyslu, které se nazývalo „proces z moci úřední,“ začal od pondělí 26. března „obvyklý proces.“ Promotor Jean d’Estivet sepsal podání o 70ti článcích, které mělo shrnout všechny body, kde Janiny odpovědi mohly být důvodem k obžalobě. Jana jednou řekla: „Nazývám mučednictvím to, že pro strast a protivenství trpím ve vězení a nevím, zda nebudu trpět ještě více, ale ve všem se spoléhám na našeho Pána.“ a „Věřím pevně tomu, co mi řekly mé hlasy, totiž že budu spasena, tak pevně, jako bych už spasena byla.“

Prozradila i svou modlitbu: „Přelaskavý Bože, ke cti tvého svatého utrpení tě žádám, miluješ-li mne, abys mi zjevil, jak mám odpovídat těmto církevním představitelům. Pokud jde o oděv, znám dobře příkaz, který jsem přijala, ale nevím vůbec, jak ho mám zanechati. Proto mi dej, můj Bože, v tom poučení.“ O velikonocích, tehdy 1. dubna, nebylo Janě dovoleno jít na mši.

Teologové, kteří se měli vyjádřit o Janině obžalobě (sestavovala je pařížská univerzita) byli 2 angličtí preláti, Vilém Haiton a Richard Prati. Jana mezitím onemocněla. Byli k ní povoláni ti nejlepší lékaři. Dva z nich žili ještě v době rehabilitačního procesu. Jean Tiphaine, osobní lékař vévodkyně de La Chambre. Jana zvracela, a tvrdila, že onemocněla poté, co snědla kapra, kterého jí dal biskup z Beauvais. Angličané byli znepokojeni. Musel zasáhnout Richard Beauchamp, hrabě z Warwicku, správce města Rouenu, který měl Janu přímo na starosti. „Král ji měl za velmi drahou a draze ji koupil a nechtěl, aby zemřela, leda rukou spravedlnosti, a chtěl, aby byla upálena.“

18. dubna znovu začaly výslechy „láskyplná napomenutí.“ Janu navštívili její soudci a sám Cauchon chtěl uspořádat „krásné a významné procesí“ aby Jana mohla získat lepší názory. O týden později jí hrozili mučením. Zavedli jí do věže zámku v Rouenu.„Pokud mně musíte vyrvat údy a oddělit duši od těla, ani pak vám neřeknu nic jiného. A řeknu-li vám něco, potom budu vždycky říkat, že jste mě to donutili říci silou.“

13. května 1431 se konala velká večeře. Warwick pozval Cauchona a jeho nerozlučného přítele Jeana d’Mailly, biskupa z Noyonu.

„Pokud jsme dospěli k tomu, že lid bude věštkyně, prorokující božím jménem, jako byla dívka, zatčená v diecézi Bauvais, z lehkomyslnosti více uctívat, než pastýře a doktory teologie, náboženství nutně zahyne, pořádek se zhroutí, církev bude poražena a ďábel se svou nespravedlností ovládne svět.“ Pierre Cauchon.

Ve čtvrtek 24. května připravili na hřbitově Saint-Ouen hranici. Předsedal kardinál Jindřich Beaufort, biskup ve Winchestru. Zůčastnili se i členové královské rodiny. Dále duchovní, opati normandských opatství, kteří stáli na straně Anglie, a mistři z pařížské univerzity. Vilém Érard pronesl k Janě exhortační kázání. Chtěli po ní, aby podepsala, že se odříká svých tvrzení. Jean Massieu, který byl po Janině boku neustále, tvrdil, že to byl dopis o 6 či 7 řádcích. Ale v textu procesu čteme 44 řádků latinského textu, v nichž se Jana prohlašuje vinna všemi proviněními. „Ten úpis mně byl předán, abych jej přečetl, a já jsem jej přečetl Janě. A vzpomínám si, že v textu bylo zapsáno, že v budoucnu už nebude nosit ani zbraně, ani mužský šat, ani ostříhané vlasy, a mnoho jiných věcí, na které už si nevzpomínám. A vím dobře, že ten úpis obsahoval asi 8 řádek, ne víc. A vím naprosto jistě, že to nebyl ten úpis, o němž byla zmínka při procesu, neboť ten, který jsem jí četl, byl jiný než ten, který byl zaprotokolovaný při procesu, a ten, který Jana podepsala.“

Zvláštní je také to, že se Jana podepsala křížkem. Proč se nepodepsala jménem? Uměla to, její vlastnoruční podpis se dochoval na několika dopisech, které Jana diktovala.

Jana podepsala. Angličané byli nepříčetní! To, že podepsala znamenalo, že se vyhnula hranici. Angličané si z celého srdce přáli její smrt, a to pokud možno co nejpotulnější. Jana doufala, že bude převezena do církevního vězení pod dozor žen, jak jí bylo slíbeno. Notář Vilém Mauchon zaznamenal: „Jana požádala: ‚Odveďte mne tedy, mužové církve, do vašeho vězení, abych už nebyla v rukou těch Angličanů.‘ Načež monsignor z Beauvais odpověděl: ‚Odveďte ji tam, kde jste ji vzali.‘ Pročež byla zavedena do zámku, z něhož byla odešla.“

27. května Jana opět oblékla mužské šaty, což znamenalo, že opět upadla do svého omylu. Cauchon nemeškal. Hned druhý den přispěchal za Janou do vězení, tam jí vyslechl a ptal se, proč se opět oblékla jako muž. „Oblékla jsem jej ze své vůle, oblékla jsem jej, protože bylo příhodnější a vhodnější mít mužský šat, když jsem mezi muži, než mít šat ženský. Oblékla jsem jej znovu proto, že to, co mi bylo slíbeno, nebylo dodrženo, a sice, že půjdu na mši a dostanu Tělo Kristovo a že budu zbavena pout.“

„Bůh mi skrze svatou Kateřinu a svatou Markétu oznámil svůj velký soucit nad touto těžkou zradou, k níž jsem přivolila svým odvoláním a zřeknutím se, abych si zachránila život, a že jsem se zatratila, abych si zachránila život.“

Když Cauchon odcházel z vězení, podotkl s úsměvem směrem k Angličanům: „Farewell, vystrojte hody, je to hotovo.„

Cauchon spěšně svolal přísedící, a začali se radit o tom, jak mají reagovat na skutečnost, že se Jana opět oblékla jako muž. Třicet devět ze čtyřiceti dvou jich bylo pro, aby byl Janě znovu přečten a vysvětlen dopis, který podepsala. Tři prohlásili, aby byla okamžitě upálena. Mezi nimi samozřejmě také Cauchon.

Upálení

Nazítří 30. května 1431 do Janiny cely vstoupili 2 bratři dominikáni, kteří dostali za úkol připravit ji na smrt. „Když (Martin Ladvenu) oznámil ubohé ženě, jakou smrtí má toho dne zemřít, jak nařídili její soudci…, začala si bolestně a žalostně trhat a rvát vlasy: ‚Běda, nakládají se mnou tak hrozně a krutě, že moje tělo, celé čisté, jež nikdy nebylo porušeno, musí být dnes stráveno a obráceno v popel! Ach, raději bych byla sedmkrát sťata, než být takto upálena. Běda, kdybych byla ve vězení církve, jíž jsem se podřídila, a kdybych byla hlídána muži církve, a ne svými nepřáteli a odpůrci, nebylo by se mi vedlo tak žalostně, jak tomu je. Ach. odvolávám se k Bohu, velkému Soudci, pro velké křivdy a nepřátelství, které se mi dějí.“

Do vězení vstoupil Cauchon. Jana mu říká: „Biskupe, zemřu skrze vás. Proto se odvolávám k Bohu.“ Poté se vyzpovídala bratru Martinovi Ladvenuovi a prosila o přijetí Těla Páně. Ale jak podat svaté přijímaní exkomunikované? Zeptali se tedy Cauchona a ten překvapivě odvětil: „Ať jí dají svátost eucharistie a všechno, oč požádá…“

Jana je vedena uprostřed davu vojáků na rouenské tržiště Vieux-Marche, kde je připravena hranice na provedení ortelu. Zástupce rouenského rychtáře říká: „Byl vyhlášen rozsudek, jako by Jana už byla předána světské spravedlnosti. Ihned po tomto rozsudku byla vydána do rukou rychtáře, a aniž by rychtář nebo já sám (…) pronesl rozsudek, vzal bez dalšího Janu kat a dovedl ji k místu, kde bylo připraveno dřevo, a byla upálena.“

Jean Massieu vypravuje: „Zatímco Jana se oddávala modlitbám a zbožným nářkům, Angličané na mě silně tlačili (…), aby byla co nejdříve usmrcena: ‚… Jakže, vy kněže, to nás tady chcete držet až do večeře?‘ Neodkladně, bez jakékoli formy nebo známky soudu, ji poslali do ohně, říkajíce katu: ‚Konej svou práci!‘ atak byla předvedena a připoutána, stále pokračujíc ve svých chválách a zbožných nářcích zvolala silným hlasem poslední slovo: ‚Ježíši!'“

Je také známo, že Jana prosila, zda by mohla mít kříž. Slyšel to jeden Angličan, z konce hole udělal malý dřevěný kříž, který jí podal a ona ho zbožně přijala a políbila. Také bratr Isambart rychle spěchal pro kříž, do kostela svatého Vavřince, a držel ho Janě před očima až do okamžiku její smrti, jak si přála. „Jana, jsouc vydána plamenům, nepřestala až do konce volat a hlasitě vyznávat svaté jméno Ježíšovo, neustále úpěnlivě vzývala a prosila o pomoc svaté a světice v ráji. A ještě navíc, vydávajíc svého ducha, naklonivši hlavu, vyslovila Ježíšovo jméno, znamení, že byla horlivá ve víře v Boha.“

Johanka z Arku byla zaživa upálena 30. května 1431 na rouenském starém tržišti Vieux-Marche, ve věku 19 let.

Hned druhý den po Janině upálení posílá místodržitel města, hrabě u Warwicku, ozbrojence, aby podpořili už započaté obléhání Louviersu.

Zakončení Stoleté války

16. prosince 1431 je v Paříži korunován francouzským králem malý Jindřich VI. , který byl již tehdy i králem Anglie. V únoru 1432 převzal Bastard Orleánský město Chartres; poté Lagny. Angličanům se nepodařilo dobýt Horu svatého Michala. Začala opět vyjednávání mezi Francií a Burgundskem. Vyústila v jednání v Nevers a roku 1435 v jednání v Arrasu. Brzy nato byla v Arrasu, městě, kde byla Jana vydána Angličanům, uzavřena dohoda mezi Francií a Burgundskem. Měla být ratifikována 10. prosince téhož roku Karlem VII. v Toursu.

17. dubna 1436 vstoupil vrchní velitel královské armády z Richemontu do Paříže jménem krále Karla VII. „Ne později než do 7 let ztratí Angličané většinu toho, co zabrali ve Francii.“ tvrdila Jana při svém procesu 1431. A roku 1440 se vrátil Karel Orleánský z vězení v Anglii, kde byl 25 let. V tomtéž roce je Janina matka Isabella pozvána obyvateli Orléansu, aby zde žila, po smrti svého muže a staršího syna. V účetních záznamech města je každý měsíc zaznamenána částka, která jí byla vyplácena, a to 80 sou. Brzy za ní do Orléansu přibyl i její syn Pierre, který dostal od vévody Karla Ile-aux-Boeuf, ostrov na řece Loiře.

V roce 1449 král zaútočil na Normandii, která se vzbouřila. 10. listopadu 1449 Karel VII. slavnostně vstoupil do města Rouenu, osvobozeného po třicetileté okupaci. 15. února 1450 diktoval dopis svému rádci Vilémovi Bouillée, ve kterém přikazuje, aby bylo zahájeno vyšetřování Janina procesu z roku 1431. Rychlé vyšetřování umožnilo vyslechnout Martina Ladvenu a Isambarta de La Pierre, kteří Janu doprovázeli k hranici, ale také soudního zřízence Jeana Massieua. Vyslýchali i Jeana Beaupere, velkého přítele Cauchona. A hlavně vyslýchali notáře Manchona.

15. dubna 1450 dosáhly francouzské armády ve Formigny vítězství nad armádami krále Jindřicha VI.

Církevní šetření bylo zahájeno v květnu 1452 a vedl je papežský legát ve Francii Vilém d’Estouteville a nový francouzský inkvizitor Jean Brehal.

Hlavní viníci Janina odsouzení byli již po smrti, Cauchon zemřel v roce 1442, promotor Jean Estivet byl utopen v kanále v roce 1438.

17. července 1453 bitva u Castillonu. Padl zde starý vojevůdce John Talbot. Angličané museli opustit Guyenne. Definitivně skončila stoletá válka konečným vítězstvím Francie.

Revize procesu

V roce 1455 udělil papež Kalist III. rodině Darc papežskou „bulu“ povolující revizi procesu. Janina matka se 7. listopadu 1455 dostavila do chrámu Notre-Dame v Paříži, kde vlastníma rukama předala bulu legátovi, kterého papež pověřil zařízením této záležitosti.

Z dopisu Janiny matky adresovaný papeži se dochovalo toto:„Měla jsem jednu dceru, narozenou v řádném manželství, kterou jsem náležitě vybavila svátostí křtu a biřmování a vychovala v bázni Boží a v úctě k tradici církve, jak to dovoloval její věk a skromnost jejího údělu, takže …hodně chodila do kostela a s velkou nábožností a horlivostí se oddávala postům a modlitbám za strádající lid, s nímž soucítila z celého srdce; a přesto… jistí nepřátelé ji předvedli k procesu víry, a aniž by jí byla poskytnuta jakákoliv pomoc v její nevinnosti, ji v podvodném, násilném a nespravedlivém procesu, v němž nebyl ani stín spravedlnosti…, mrzce a zločinně odsoudili a nechali velmi krutě zemřít ohněm.“

Neplatnost prvního procesu byla slavnostně vyhlášena 7. července 1456 ve stejné místnosti, kde se Cauchon radil se svými rádci proti Janě. Konalo se mnoho slavností. Na starém tržišti, kde byla Jana upálena; také v dalších městech a zvláště v Orléansu. Dodnes se v Orléansu pořádají vždy 8. května slavnosti na počest Jany z Arku.

Další proces začal na popud monsignora Dupanloupa, tehdejšího biskupa v Orléansu, v roce 1869. Skončil v roce 1920 Janiným svatořečením.

Dobové kroniky, nekonečný zdroj informací o Janě z Arku, byly publikovány až v letech 1841-1849 zásluhou vědce Julese Quicherata. Do té doby byla Jana z Arku jen tmavou čmouhou v dějinách lidstva, stejně tak, jako celý středověk. Středověk byl považován za dobu nevědomosti a temna, kterému naštěstí udělala přítrž právě nastupující renesance.

Jules Quicherat vydal v úplnosti protokoly obou procesů a také některé další dokumenty. Soubor o pěti dílech. V roce 1868 uveřejnil Eugene O’Reilly překlad obou procesů. Další šetření vydala vatikánská tiskárna roku 1894, a tvořila soubor 17 dílů in quarto.

Jana byla nejprve prohlášena za ctihodnou a 18. dubna 1909 v chrámu svatého Petra v Římě blahořečena. Slavnostně svatořečena byla až 16. května 1920 v Římě.

V roce 1925 se stala velice zvláštní věc. Jistá lady Parmerová byla se svými známými v Domremy v tamní basilice. Jako správná turistka si také pořídila několik fotografií a na jedné z nich jsou jasně vidět postavy dvou kněží v talárech na nichž jsou znaky lilií šlechticů z Arku.  Fotografie byla různě zkoumána a nenašlo se na ní nic neobvyklého.

Karetní hry, které měly svůj původ pravděpodobně v severní Itálii, se ve Francii objevily až v období vlády Karla VI. jejich obliba vzrostla až za vlády Karla VII., protože z počátku 15. století o nich máme jen velmi kusé zprávy.

Vynikajícím šachistou byl Karel Orléansky (vévoda). Jeho otec Ludvík Orléansky riskoval, a prohrál v šachách obrovské částky.

V roce 1416 měla královna Isabela Bavorská ve svém pokoji šachovnici z ořechového dřeva. Zmínky o deskových hrách se objevují až ke konci vlády Karla VII. a jsou už velmi časté. Dříve jen zřídka

Zřejmě největší série procesí se konala v roce 1412. V tomto roce se Karel VI. chystal k válce s Armagnaky a Burgunďané, jichž byla v Paříži většina, si chtěli naklonit veřejné mínění na svou stranu. Po celý měsíc se každodenně konala procesí a účastnili se jich snad všichni obyvatelé Paříže.

Když v roce 1350 vyjížděl poprvé do Paříže Jan II. Dobrý, oslavy trvaly týden.

V roce 1389, během cesty Karla VI. na jih Francie, vjel král poprvé do města pod baldachýnem.

Filip Smělý byl zakladatelem knihovny burgundského rodu. Díla shromažďoval na svých burgundských a vlámských sídlech, nechával je opravovat a zařazoval mezi ně nové rukopisy, které buď nakoupil u knihkupců či obchodníků, nebo je dostal darem. Po jeho smrti obsahovala sbírka asi 60 knih.

V době Filipa Dobrého se burgundská knihovna stala nejvýznamnější knihovnou v celém křesťanském světě. Zatímco v roce 1420 ji tvořilo 240 rukopisů, po Filipově smrti jich bylo už kolem 900.

O Filipovi Dobrém se říkalo, že je otcem všech spisovatelů, „který celý život vyplňoval svůj volný čas zájmem o historii. Chodil často spát ve dvě hodiny v noci, vstával v šest ráno, nikdy nevedl zahálčivý život a věnoval se zejména studiu knih.„